“V katedrále” olej/plátno rámováno 123x97cm ZDENĚK ŠPUTA vytvořeno cca 1951-1953, jeden ze Šputových velkoobrazů, který zůstal po dlouhá desetiletí uschován před okem veřejnosti a sběratelů “Fine artu”.
Nádhené originální ojedinělé dílo významného světově uznávaného umělce, olejomalba na plátně v drevěném rámu, autor Zdeněk Šputa, rozmer obrazu 100x75, s ramem 123x97.
Datum narození: 23. 6. 1916
Datum úmrtí: 9. 6. 2014
Malíř, sochař, výtvarník a designér. Studoval soukromě u profesora Jakuba Obrovského, byl členem Českého Svazu Výtvarných Umělců, založil skupinu Horizont, je nositelem Keplerovy medaile a členem Unie výtvarných umělců. Žil a tvořil v Praze a v Kalském mlýně. Od padesátých let se věnoval hlavně designu a výtvarnému řešení výstav, byl například vedoucím výtvarníkem výstavy Man and His World v roce 1975 v Montrealu. Později se zabýval převážně sochařskými pracemi a plastikami pro architekturu a návrhy vitráží, artprotisů a šperků. Šputova díla se zařazují mezi nejlepší v českém designu mezi padesátými až sedmdesátými lety.V osmdesátých letech se vrací k malování.
Výstavy:, Frankfurt n. M., Berlin, Paříž, Athény, Londýn, Montreal, Stuttgart, Stockholm, Neubrunn, Vídeň, Baden Württemberk, Peking, Moskva, Praha jinde v Evropě a po celém světě. Je autorem téměř třiceti realizací výstav v tuzemsku, v Evropě i v zámoří. V ČR s více než 30ti letým přerušením vzhledem k životu a působení v zahraničí - Praha, Litomyšl, N.Paka, Hořice v Podkrkonoší, Jičín, Pecka, Praha, Brno, Olomouc, Bratislava atd. Jeho práce se nacházejí v mnoha soukromých i veřejných sbírkách nejenom v České republice, ale převážně po celém světě, v Německu, Švýcarsku, Anglii, Rakousku, Itálii, USA, Kanadě a Japonsku. V osmdesátých letech se vrací k malování, jemuž je věrný až do konce svého života.
Je zastoupen ve stálé expozici moderního a současného umění v Národní galerii v Praze.
Žil a tvořil v Praze, dříve také v romantickém mlýně v Podkrkonoší.
To nejpodstatnější ve Šputově tvorbě je jeho mimořádný cit pro barvy a formy, cit pro prostor a jeho schopnost dát nejenom materiálům a objektům, ale také myšlenkám a představám podobu a reálnou formu. Jeho dílo, které je často zařazováno do uměleckého směru lyrické abstrakce, je jedinečnou
a podařenou souhrou jeho konstruktivní, lyrické a výtvarné schopnosti. Jeho obrazy a díla jsou vždy dokončená, skoro perfektní. Dokonalost, harmonie a vyrovnanost jsou tím, co na jeho díle tak fascinuje. Pan Šputa toho sice moc nenamluvil, ale o to víc toho namaluje. Jeho práci dobře vystihují slova malíře Vladimíra Komárka, který říká: „Obraz u poctivého malíře je vždycky obrazem jeho nitra.
Na to, že každý malíř vlastně maluje celý život jen jeden obraz, se přišlo už dávno.“ Herečka Táňa Fišerová říká něco podobného: „Jeho obrazy zpracovávají bolest proměnou ve vyrovnání. Je malířem ticha a jeho barvy jsou barvami duše“.
On sám říká: „Já nejdřív maloval krajiny. Velká, rozměrná plátna. Tahal jsem to na zádech po jižních Čechách. Tehdy mi šlo hlavně o to, abych si zamaloval. Jó, čím člověk míň ví, tím víc si troufá. Já, když si jenom vzpomenu... Pak jsem ale zjsitil, že potřebuju něco méně konkrétního, a tak jsem začal malovat oblohu. Ta nezachytitelná stálá přeměna oblaků mě přímo fascinovala. Je to jako proces, který probíhá tady vevnitř a problém je, jak to zviditelnit....“
Svůj podkrovní ateliér měl od roku 1947 v Mánesově ulici v Praze a Kalský mlýn byl jeho druhým domovem.
MALÍŘ, KTERÝ TŘICET LET NEVYSTAVIL V ČESKU SVÉ OBRAZY
napsala: Milena Štráfeldová 28-05-2008
Vrásky a jizvy, Tiché bolesti, Ukřižování - obrazy s těmito názvy představil v těchto dnech malíř Zdeněk Šputa na pražské Novoměstské radnici. Dvaadevadesátiletý autor vystavuje své malířské dílo opravdu jen výjimečně, od roku 1958 neuspořádal v Praze výstavu dlouhých třicet let. Jeho malby zato mohli vidět návštěvníci v galeriích ve Frankfurtu nad Mohanem, v Athénách, Londýně neb Stockholmu. Podílel se i na Expo v Bruselu a dalších mezinárodních výstavách. Současná pražská výstava je prý ale jeho poslední: "Vždycky jsem odjakživa něco patlal, už jako dítě. A takovým amatérem jsem vlastně zůstal celý život,"
říká o sobě Zdeněk Šputa. Rodina ale výtvarný talent jediného syna příliš nepodporovala:
"Dokonce i tajně jsem se zavíral na půdě, aby to rodiče nevěděli, protože měli se mnou jiné plány.Otec chtěl ze mne mít obchodníka. Měl mlékárnu a sýrárnu. Začínal pochopitelně od píky, takže chtěl mít následovníka. Já jsem byl jedináček, ale takový, který si nesměl dělat, co by chtěl. Můj otec měl své zásady a byl celkem přísný člověk. Až moc."
Zdeněk Šputa vyrůstal v Ostravě, tam také studoval na gymnáziu a později na Obchodní akademii. S otcem se ale nepohodl a v r. 1938 odešel do Prahy. Konečně se mohl věnovat malířství. Jeho učitelem se stal tehdejší profesor Akademie Jakub Obrovský:
"Ovšem studoval jsem nikoliv jako žák Akademie, ale jako přítel rodiny. On si mne vzal na starost, chodil jsem k němu do ateliéru. Ten jeho ateliér byl v ulici Na Struze, tam jsem hospodařil. V Praze jsem se protloukal. Byl jsem zaměstnaný v obchodě s nábytkem a přitom jsem chodil k Obrovskému a musel jsem se živit. Neměl jsem nic, ani známosti. Byl jsem sám jak kůl v plotě. V zaměstnání jsem dělal referenta pro veletrhy ve výsadní společnosti Praxoexport. Tehdy se to jmenovalo ještě Koh-i-noor. V 50. letech, když bylo tzv. sedmdesát tisíc lidí do výroby, byly zrušeny všechny propagace v zahraničním obchodě a všichni měli jít do výroby. Já jsem byl už tehdy členem Svazu výtvarných umělců a to mne zachránilo, že jsem do výroby nešel a zůstal jsem na volné noze. Bez jakéhokoli příjmu a jakéhokoli zaměstnání."
Právě v 50. letech ale Šputa přestal své obrazy vystavovat:
"V roce asi 1958 jsem měl sérii obrazů, které jsem chtěl vystavit na členské výstavě Svazu. Donesl jsem jediný obraz, ten ale nebyl přijat, protože prý zaváněl Francií. To se neslučovalo s tehdejším názorem na výtvarné umění. Ten obraz jsem si vzal domů, výstavu jsem neobeslal a třicet let jsem nevystavil v Česku žádný obraz. Živil jsem se samozřejmě dál výtvarnou činnosti, ale na trošku jiném poli. Byly to vlastně takové artefakty do architektury, věci, které zdobily veřejné místnosti. Buď to byly plastiky s určitým, předem daným tématem, které jsem dělal většinou i s realizací, protože honoráře nebyly tehdy tak vysoké. Musel jsem vystačit s tím, abych práci odvedl a ještě mohl zaplatit realizaci."
"Ty první, tzv. jihočeské obrazy jsem maloval spontánně. Vlastně to, co jsem viděl, jřem převáděl do takových jásavých, veselých barev. Je zajímavé, že to bylo v té nejhorší době, v 50. letech, že jsem vlastně nevnímal tu zdejší politickou situaci. Maloval jsem radostně. Ovšem pak jsem začal dělat prostorové věci, plastiky a tapisérie a to byl jiný druh práce. Čili jsem opustil tu bezprostřednost, smyslové malování a začal jsem o tom přemýšlet. A to přineslo jiný výtvarný výraz, potýkání se s jinými výtvarnými materiály, které jsem potom začal komponovat do obrazů. Ta práce byla složitější a potřebovala víc času, nežli byl obraz hotový."
Tomu asi odpovídá i životní krédo Zdeňka Šputy: "Andělé i géniové umí všechno hned napoprvé. My ostatní se o to celý život pokoušíme."
https://www.mikemeyer-photography.de/home/zdenek-sputa-11605.html
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |